Rozlišit jedlou houbu od nejedlé není jen otázka znalosti barev klobouku. Mnoho otrav vzniká u druhů, které si houbaři pletou celé roky, protože rozdíl spočívá v detailech, jež na první pohled unikají. Mezi nejzrádnější patří záměna žampionu za muchomůrku zelenou, hlívy za jedovatou hlívovku a holubinky za ryzce, které sice nejsou smrtelné, ale způsobují těžké zažívací potíže. Právě u těchto dvojic platí, že barva klobouku sama nestačí.

Základní pravidlo zní: houbu neber, dokud ji nevidíš celou. Vykopni ji i s třeněm, prohlédni si bázi, jestli nemá pochvu, a zkontroluj, zda má prsten nebo rýhovaný lem. Muchomůrka zelená má bílý klobouk, ale pod ním bílé lupeny, pochvu a prsten, zatímco žampion má lupeny růžové až hnědé a žádnou pochvu. Dalším vodítkem je barva výtrusného prachu – u žampionu hnědá, u muchomůrky bílá. Když si nejsi jistý, co dělat, když si druhem houby nejste jistí, pomůže ti praktický návod krok za krokem. Nikdy neochutnávej dužninu, i malé množství toxinu může poškodit játra.

Pozor na druhy, které mění vzhled podle stáří. Mladá muchomůrka může vypadat jako pýchavka, stará hlíva zase jako jedlá penízovka. Pomáhá proto sledovat místo růstu. Žampion roste na pastvinách a v trávě, muchomůrka v lese pod listnáči. Hlíva roste v trsech na dřevě, penízovka jednotlivě. Všímej si i vůně – žampion voní po anýzu nebo mandlích, muchomůrka po syrových bramborách. Pokud houba voní chemicky nebo připomíná ředidlo, nech ji raději na místě.

Ani zkušený houbař by neměl spoléhat na jediný znak. Kombinuj tvar, barvu, vůni, místo růstu a lupeny. Když si i po kontrole nejsi jistý, houbu vyfoť, polož ji do košíku zvlášť a doma ji porovnej s atlasem. První úlovek nikdy nejez sám a nikdy ho nepřidávej do jídla pro děti nebo starší lidi. Otrava muchomůrkou se projeví až za několik hodin, kdy už je pozdě na výplach žaludku.